Aneb když místo skříně najdeš směr života
Všechno to začalo někdy v pubertě. Doma přistál nový kompakt – takový ten, co vypadá jako krabička voskovek, akorát s tlačítky. Byl to ten nejmodernější kousek techniky u nás doma a hned jsem se ho pochopitelně ujmul. Jasně, moje první fotky stály za starou belu, to mi ale nebránilo v experimentech. Zkoušet všechny režimy najednou, v noci, proti světlu a často s prstem přes objektiv. Umění, víš jak. Místo rodinných fotek z dovolených jsme měli hromadu abstraktních patlanic. No naši byli nadšení, to si dovedeš představit.
Pak přišla éra mobilů a mé objevování nového neznalo konce. Tehdy jsem se naučil dvě hlavní věci. Když máš dobré oko a dobrou kompozici, na kvalitě už tolik nezáleží. Jo a že HDR není zkratka pro Hrozně Dobrej Reprák, nýbrž způsob, jak z obýváku udělat sluneční svatyni.
Opravdový gamechanger přišel na vysoké v Brně. Znáš to, studuješ, rozpočet nula nula nic, sotva si můžeš dovolit pár čínských polívek, ale touha po nějaké lepší úrovni bydlení je silná a své oblečení už fakt nechceš válet po zemi. Tak si hledáš skříň za odvoz. Místo nábytku však narazíš na opravdový klenot – analogový foťák s celou výbavou. Sice to byla sovětská napodobenina slavného olympusu, ale i tak to byl kvalitní kousek. Navíc, kdyby mě někdo chtěl zbavit mých posledních drobných a opravdu mě přepadl, stará Praktica dávala větší damage než Nokie upuštěná na nos.
No a tak jsem začal fotit na film. Čtyři roky. Víte jak to funguje? Zmáčkneš spoušť a pak čekáš. Čekáš týden než zjistíš, že to máš rozmazané, že ti na objektiv sedla moucha, nebo sis prostě zapomněl sundat krytku. Z výjevů temnoty a šedi na sto způsobů bych si mohl udělat nejednu vernisáž. Prostě úžasná škola trpělivosti, pokory a hlavně vypočítavosti – opravdu musíš přemýšlet minimálně o tři kroky napřed a naplánovat si zachycení každého okamžiku, i toho ne úplně předvídatelného. Nedej bohům, když zapomeneš počítat snímky, dojdou ti políčka, a tvůj dlouze plánovaný kompoziční skvost je tytam.
Člověku po letech takového focení dojde, že by si rád nejen rozšířil obzory a způsoby vyjádření své tvorby, ale že by se tím možná někdy v budoucnu chtěl vlastně i trochu živit. Tak jsem přešel na digitál. Náhodou jsem narazil na starší Fuji za pár peněz, tu jsem si zamiloval. Hodně jsme si spolu užili, a nejradši bych s ní fotil doteď. Vzhledem k budoucím plánům však přišel čas na modernější, fugl nový stroj. Značce Fuji jsem zůstal věrný a s jedním z nejmodernějších kusů techniky ve vintage těle jsem velmi spokojený. Ale upřímně – duší jsem furt trochu analog.
Jo a co ta strojařina? Té jsem zasvětil půlku svého života – studiem i prací. I když jsem vždy chtěl být konstruktérem, něco se ve mně zlomilo, hned jak jsem jako konstruktér začal pracovat. Je to zvláštní pocit, když po dlouhé strastiplné cestě za svým snem člověk zjistí, že to asi není úplně pro něj. Býti konstruktérem má sice s focením mnoho společného – koukáš na věci z různých úhlů, ladíš detaily, řešíš design, hledáš křivky a často tě to taky stojí pěkné nervy. Je tam ale příliš mnoho pravidel. Potřebuji k životu více stupňů volnosti, než jen těch šest, které strojařina nabízí.
Dneska už pro mě focení není jen terapie, je to životní poslání. Místo 3D modelu mám modelky, místo štelování šroubů šteluju kompozici a místo kreslení výkresů kreslím příběhy do fotografií.
Jsem vděčný za tu cestu, která začala úplně obyčejně – hledáním skříně. A skončila v hledáčku fotoaparátu.
Nebude profese fotografa další slepou uličkou? Ještě uvidíme.
Ahoj, já jsem Kristián a vítám tě na mém blogu. Najdeš zde pokaždé nové vyprávění z terénu, zajímavosti ze světa fotografie, vtipné historky z natáčení, a taky něco málo o mně.
Jsi zvědavý jak vypadaly mé první povedené snímky? Jasně že jsi! Jako první ale koukni na mé zmiňované umělecké ztvárnění temnoty a šedi.
